Září 2015

Vampire Diaries Convention!

27. září 2015 v 0:57
Jak už nadpis napovídá, splnila jsem si další sen! Letěla jsem na pouhých 24 hodin do Las Vegas, abych viděla Ian a Paula ze seriálu Upíří deníky. Někdo si možná řekne, že jsem blázen, ale já teda vůbec nelituju a klidně bych takový trip podnikla znovu.

Přiletěla jsem minulý pátek večer a na letišti mě vyzvedl někdo, koho jsem našla na poslední chvíli na couchsurfing. Byla to moje první zkušenost s tímto typem ubytování a opravdu jsem si nemohla ani trochu stěžovat. Dotyčný mě vyzvedl na letišti, vzal do In&Out na rychlou večeři, ukázal mi downtown Las Vegas, který byl neprosto neuvěřitelný. Byla to jedna dlouhá ulice a přímo nad námi byla střecha, která ve skutečnosti byla obrazovkou. Celou dobu hrála hudba a nad hlavou se nám promítalo všechno možné. Lidé tam postávali v různých převlecích nebo také téměř bez nich.. :D Někdy jsem fakt nevěřila, čeho jsou někteří schopní. Vítejte v Las Vegas! Dala jsem si ten nejmenší možný a hodně hustý koktejl a stejně jsem ho nemohla celý vypít. Když přejdete celou tu ulici na konec, tak si můžete zaplatit zip line a doslova přeletíte přímo pod tou obrazovkou celou ulici zpátky aniž by jste se museli proplétat davem lidí. To bylo hooodně cool! Do postele jsem se dostala asi ve 2 ráno a v 7 už jsem zase vstávala, abych se nachystala na velký den!

Ráno jsem byla odvezena do hotelu, kde už od půl 9 ráno začala registrace na convention. Dostala jsem náramek na ruku a šla vysedávat do Starbucks. Hlavní sál byl otevřený pro všechny až od 11. Jak pořád otvírali a zavírali dveře sálu, tak jsem měla možnost zahlédnout Iana a Paula na pódiu. Svou reakci vám snad ani popisovat nebudu. Kdo tento seriál sleduje, tak si to určitě dokáže představit. :D Poté jsem se šla postavit do řady na fotku s oběma herci. Byla jsem pátá v řadě, když k nám přišla organizátorka, že tam stojíme zbytečně, ať jdeme do sálu a oni nás zavolají. Šlo prvních asi 50 lidí a za pouhých 20 minut už volali naši skupinu. Jak jsme se přibližovali, tak se ve mě mísilo snad tisíc pocitů. Ani po týdnu se mi nechce věřit, že zrovna já jsem měla tu možnost! Člověk je jakoby trochu v tranzu. :D Když na mě přišla řada, tak Ian si odskočil říct něco fotografovi a tak jsem měla možnost chvilku pokecat s Paulem což bylo opravdu štěstí, jelikož jinak si tam opravdu jen stoupnete mezi ně, vyfotí vás a zase jdete. Ian se najednou objevil po mém pravém boku, tak jsme se pozdravili a po fotce jsem ho alespoň objala, ááááá!! :D Jakmile jsem vyšla, tak jsem měla pocit, že budu brečet štěstím a to ještě minimálně tak 10x potom, haha. Nejhorší je to následné čekání na fotku, kdy jen přemýšlíte, jestli jste se usmívali, netvářili se jako dement apod. A na fotce za tak šílené peníze chcete vypadat alespoň trochu normálně. :D Poté v sále začalo uvítání s Micah Parker (Adrian - Vampire Diaries) a Chase Coleman (Oliver - Originals). Dále se tam vystřídal Chris Brochu (Luke - Vampire Diaries), Steven Krueger (Josh - Originals), Michael Malarkey (Enzo - Vampire Diaries) a na poslední hodinu samozřejmě přišel Ian a Paul, ke kterým se ještě na pár minut neplánovaně přimotal Jared Padalecki (Sam - Originals). Všichni byli neuvěřitelně vtipní, smáli jsme se od začátku do konce. Jeden z nejlepší dnů, co jsem zažila! :)


Po narozeninách přímo do Seattle!

21. září 2015 v 6:51
Je to pár dní, co jsem měla tenhle článek už rozepsaný, ale pak se mi ho samozřejmě omylem podařilo zavřít a bylo po něm. Takže druhý pokus! :)

Na své narozeniny jsem si mohla vybrat, kam bych chtěla jít na večeři, tak jsem zvolila všech oblíbenou restauraci v Boulder. Po pizze následoval ještě dezert - sbohem dieto! se svíčkou, kterou jsem sfoukávala na dvakrát, jelikož po prvním sfouknutí opět vzplála. Na přání jsem bohužel zapomněla, ale jak se znám, dneska už bych si ho stejně nepamatovala. Po návratu domů mi rodina předala dárky včetně hodinové masáže! Pár masáží v Česku mám za sebou, ale tahle byla prostě perfektní a pokud bude ještě možnost, tak půjdu znova. Host mum se mi ještě večer omlouvala, že jsme toho nestihli víc, ale já jsem si ten den užila skvěle.


V pátek jsem si něco málo sbalila a večer vyrazila na letiště, kde už na mě čekala Monča. Let nám začal vtipně tím, když jsme si automaticky sedly do poslední řady na naše místa, která naše vůbec nebyla. To je tak, když si sednete podle čísla gatu a ne sedačky. :D V Seattlu nás typicky přivítal déšť, ale my jsme se stejně šly hned ubytovat a spát. Ráno po snídani jsme se tentokrát už jen za oblačného počasí vydaly prozkoumávat Seattle. Některé ulice mi hodně připomínaly New York. Jako první jsme se ocitly v Public Market, kde najdete všechno přes ovoce a zeleninu, až po kytky a páchnoucí ryby.













Shodou náhod jsme i objevily Gum Wall nebo-li žvýkačková zeď. Četla jsem, že tahle podivná tradice začala už někdy v roce 1993. Trochu nechutné, ale docela fascinující, takže budiž. :D Hned naproti marketu je také vůbec první Starbucks na světě, který byla otevřen v roce 1971. Řada lidí byla až venku, ale počkaly jsme si. Ne že by to kafe odtamtud chutnalo jinak, ale přece jen ten interiér je dochován a vypadá to jinak oproti moderním kavárnám.






Další zastávkou bylo Space Needle. Počasí nám zrovna moc nepřálo. Foukal docela vítr a pršelo, takže kvůli tomu byl otevřen pouze 1 výtah ze 4. Vystály jsme si skoro 2-hodinou řadu, ale stálo to za to, protože mezitím se vyjasnilo a my měly dechberoucí výhled na město. Když jsme vyšly ven, abychom udělaly pár fotek, tak jsme se kvůli větru nemohly ani hnout. Bylo to fakt šílené, takže nezbývalo než chodit s větrem a telefon jsem musela držet pevně, aby mi neuletěl. Triko jsem neměla div až u krku. :D V řadě jsme se daly do řeči s klukama z LA, tak nám nahoře koupili i šampáňo. Proč nezačít s drinkem už v poledne místo oběda, že. :D






Na doporučení jsme si zašly na oběd do 5 Point Cafe na hamburger, který byl vynikající. Určitě doporučuju! Poté už jsme jen relaxovaly v blízkosti Space Needle u International Fountain než bylo na čase vrátit se do downtown. Zašly jsme do hostelu pro batohy a poseděly v baru, abychom zapily mé narozeniny. Poté jsme se přemístily do Renton, kde jsme si zaplatily druhou noc. Bylo to docela z ruky, ale neměly jsme jinou možnost. Na couchsurfingu jsme štěstí neměly a hotely přímo v Seattle byly cenově někde jinde.






Ráno jsme se teda prošly na autobusou zastávku, odkud jsme se dostaly zpátky do centra Seattlu. Zamířily jsme si to rovnou do části Fremont, kde je slavný Fremont Troll. Proč je slavný jsem se dozvěděla až o něco později. Zastavily jsme se na kafe a prošly se do parku, odkud je výhled na Seattle. Součástí parku je i oplocené místo, kde vedly všechny ty trubky.. Tuším, že to byla něco jako plynová elektrárna nevím přesně. Říkám tak Monči, že to místo mi přijde úplně jako vyšité pro hraní paintballu. Kdo neví, tak je to hra či zábava, kdy s protivníkem po sobě střílíte kuličky s barvou. V tom mi najednou kámoška komentuje na IG fotku, že ten trol je z filmu 10 důvodů proč tě nenávidím. Film jsem viděla několikrát, ale nikdy jsme si ho nevšimla. A jasně, že herci v tom parku hráli i ten paintball. Já věděla, že je mi to povědomé. :D







Vrátily jsme se zpátky do centra, abychom si daly oběd. Musím říct, že najít tam restauraci, kde si prostě můžete objednat a posedět je takřka nemožné. Ani strýček Google není nijak nápomocný a najde vám tak akorát pizzu v Sbarro nebo jiné fast foody. Ne, díky. Nakonec jsme přece jen jednu našly. Vypadala docela luxusně, ale ceny byly přijatelné. Obě jsme si daly těstoviny a byly spokojený. Pak už bylo na čase dostat se na letiště. Časově jsme to stíhaly jen tak tak, protože u kontroly byla dlouhá fronta a Monči ještě navíc dělali problémy a nechtěli ji vzít colorádský řidičák. To jsem tedy opravdu nepochopila, když 99% Američanů létá jedině s řidičákem. Letadlo mělo menší zpoždění, tak jsme nakonec stejně ještě měly trochu času.


Washington jako stát mi připomněl, jak moc mi chybí taková ta příroda jako je spousta zeleně, jezera, kopce. Netvrdím, že Colorado tohle nemá, ale většinou je to jen rovina a okolo hory. Tak hlavně, že NYC je pro mě prostě top.. Dává to smysl, že? :D Každý stát je prostě úplně jiný od toho druhého, ale pořád mají i něco společného.

To by bylo k mému víkendovému výletu na sever a jelikož jsem si zrovna včera splnila jeden z těch největších snů tady v Americe a stále tomu ještě nemůžu uvěřit, tak se brzo vrátím s dalším článkem! :)