Zpátky doma!

16. listopadu 2015 v 17:11
Tak už si pár dní říkám, že je čas sepsat pár řádků o posledním měsíci v Americe a zároveň přidávám i pár fotek. Jsou to spíš takové momentky. Doteď na to ještě nezbyl čas. Host rodiče byli převážně na cestách. HM odletěla pracovně do Číny, poté oba letěli na víkend do Missouri, pár dní na to do Španělska a jakmile se vrátila, tak už jsem byla na řadě já.




Pozvala jsem k nám na večeři kamarády a objednala si sýrové fondue, které mi HD udělal. Všichni mi předali nějaké dárečky na rozloučenou a já jim své dala až další den, kdy jsme měli poslední společný večer. Když jsem se asi před měsícem zkoušela balit a narvala všechno oblečení do jednoho kufru, tak jsem byla spokojená. Stejně jsem minulý týden bojovala, jak tam narvat kdeco a dopnout zip. Klasika!





V pátek jsem měla odlet až v 5:25 odpoledne, tak jsem si ten den hezky naplánovala a jak všechno ještě stihnu. Plány tak nějak ztroskotaly, když jsem zjistila, že let z Frankfurtu do Prahy je zrušen. HD mi naštěstí přebookoval let přes Londýn v takřka stejný čas. Po kafi s Mončou jsem jela se rozloučit s lidmi ve firmě, kde pracuje HM. Našla jsem ji na telefonu s British Airways, kde si jen chtěla ověřit, zda tu rezervaci tam opravdu mám. Strávila tím pádem asi 30 minut čekáním, až bude k někomu přepojena a následně dalších 20 minut dohadováním s naprostým idiotem, který neměl tušení, která bije a snažil obhajovat sám sebe. Obdivuju HM, která mu několikrát opakovala, že chce mluvit s jeho supervisor a že by v té funkci měl okamžitě skončit. Pak už mu práskla s telefonem. Já bych to udělala rovnou. :D Utíkala jsem teda domů a udělala konečně check in.

Takže jsem se dostala trochu do skluzu, kdy jsem měla ještě jet nakoupit několik věcí jako Convers, make up od MAC a Sephory, zrušit bankovní účet atd. Alespoň, že to nejdůležitější jsem stihla. Všechno jsem naházela kam jen to šlo a jeli jsme vyzvednout holku ze školy, HM taky dorazila a vyrazili jsme na letiště. Po cestě jsem se už jen modlila, abych neměla nadváhu v kufrech. Samozřejmě jsem ji měla, ale naštěstí se chlapík za pultem ani nezmínil a já ani nic neplatila. Při vybalování kufrů doma jsem si jen všimla, že mi na kufr dal cedulku, že je to těžší zavazadlo. :D

Loučení proběhlo docela v klídku. Po těch nervech jsem si už jen opravdu přála sedět v letadle. Holka mě tedy nechtěla pustit a já při odchodu taky měla na krajíčku, že je opouštím. Ale věřím, že je nevidím naposledy a řekli mi, že se kdykoliv můžu vrátit. :) V letadle vedle mě seděla Slovenka, takže jsme dost času prokecaly. Shodou náhod zná jednu mou kamarádku z Colorada a sama jezdívala v dětvství na prázdniny do mého rodného města. Svět je opravdu malý. :) V Londýně jsem měla v kabelce poházené laky na nehty, takže mi to pak pán u kontroly skládal do pytlíku. :D Nikdy předtím jsem na Heathrow nebyla a asi jsem věděla proč. Ještě ani 45 minut před odletem do Prahy jsem nevěděla číslo gatu a čekala u cedule. A celkově bych čekala, že to tam bude modernější na to, jak je známé. Ta hodinka do Prahy už utekla jak nic. Kufry jsem dostala hned mezi prvníma, kontrola si mě naštěstí nevyhmátla (tentokrát bych ty kufry už opravdu nezavřela :D) a vyšla jsem ven kde mě čekal.. NIKDO! :D Česká sim karta mi byla zablokována, smska z internetu mi poslat nešla. Ještěže jsem byla domluvená s Markét, že mě přijede přivítat a napsaly si aspoň na FB, kde každá jsme. Netušila jsem, že v Praze jsou přílety na obou terminálech a jasně, že všichni čekali na těch druhých. :D Ale hlavně, že jsme se našli. Utíkala jsem jako splašená a naši překvapení, z jaké strany to letím. :D Po pár metrech koukám, že se někdo schovává na lavičce a tam děda se strejdou, tak to bylo skvělé překvápko. :)





Tak jak jsem říkala, že čas v Americe letí šílenou rychlostí, tak tady to utíká snad ještě 3x rychleji. Snad je to tím, jak jsou momentálně krátké dny. Co vám budu povídat, byl a stále je to docela šok přijet sem po takové době. Kdo to zažil, tak určitě ví o čem mluvím. Na druhou stranu si to snažím užít, to že jsem doma s rodinou a konečně tu s nima oslavím pravé české Vánoce!

Tímto bych tuhle kapitolu života uzavřela. Musím říct, že jsem na sebe pyšná, že jsem tento blog dotáhla až do konce. :D Ale hlavně jsem to chtěla mít jako takovou vzpomínku na ty 2 roky v Americe a zase si to jednou přečíst od začátku. Myslím, že všechny ty vzpomínky z cest a tolik nových kamarádů kolik jsem tam potkala.. Už jen to je dobrý důvod, proč se konečně rozhoupat a jít do toho. Na nic nečekejte, protože čas utíká. Řídím se heslem: "Je lepší ohlédnout se zpátky a říct si: Nemůžu uvěřit, že jsem to udělal!, než se ohlédnout zpátky a říct: Přeju si, abych to udělal." Snad tohle bude takové malé nakopnutí pro ty, kteří stále nevědí, zda do toho jít. A nemyslím teď jen pobyt v USA, ale cokoliv co si chcete splnit. Prostě jděte do toho. Mějte se krásně!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama